Už je to týden, co v Divadle v Celetné proběhl festival Irský Máj/Irish May 2018. S partou úžasných holek jsem ho připravovala už poosmé. A jak se proměňují naše životy, proměňuje se i program tohoto festivalu. Tak jsme před třemi lety přidaly do programu i rodinné dopoledne pro děti i rodiče - Májový trojBOJ. Malí i velcí tak mají možnost prozkoumat v Divadle místa, kam se běžný návštěvník nemá šanci podívat - jeviště, hlediště (i pod něj), šatny herců...

Každý rok pro děti chystáme odměnu a letos dostaly v balíčku mimo jiné i pohádku od Little Bears. A abyste o ni nebyli ochuzeni i vy, co jste za námi nemohli do divadla dorazit, můžete si ji přečíst na blogu. Při psaní pohádky mě inspirovalo prostředí Divadla, které už moc dobře znám a v jeho zdech jsem ji také napsala. Krásné májové počtení! :-)

Pohádka divadelní

Marie Haklová, maminka Malých medvědů

                Mariánka moc ráda chodila do divadla. Její maminka i tatínek byli herci, a tak trávila v divadle opravdu hodně času. Rodiče ji brávali s sebou na zkoušky i na představení do všech pražských divadel, ve kterých zrovna měli angažmá. Mariánce se líbilo všude, v každém divadle už měla své kamarády, kteří ji dobře znali. Už věděla, kdo má co rád, kdo zapomíná texty, kdo chodí pozdě, kdo má vždycky trému a ke komu si zajít pro něco dobrého. Nejradši ze všech divadel však měla to v Celetné ulici blízko Staroměstského náměstí.

                Divadlo v Celetné ulici bylo takové malé divadlo uprostřed velkého města, ve kterém se to divadly jen hemžilo. Toto divadlo ale mělo své zvláštní a neopakovatelné kouzlo. Pro Mariánku to bylo speciální místo hned ze dvou důvodů. V místní kavárně jí vždycky natočili tu nejlepší malinovku, jakou kdy ochutnala, a na to se vždycky moc těšila. Druhým, a pro Mariánku velice důležitým, důvodem bylo to, že měla v divadle velkou kamarádku Karolínku, kterou měla moc ráda a ráda s ní trávila čas.

                Karolínka se v divadle starala o všechny kostýmy. Chystala je na jednotlivá představení a s láskou o ně pečovala. A zrovna v Divadle v Celetné to nebylo vůbec jednoduché! Děly se tam totiž tajemné věci…

                Pozoruhodné a nevysvětlitelné věci se dějí snad v každém divadle a ne všechny jsou dílem šikovných techniků – kouzelníků, mistrů iluzionistů, kteří umí na jevišti i mimo něj zařídit nejrůznější triky. Divadlo v Celetné sídlilo navíc ve velmi starém domě uprostřed Prahy, kterému lidé říkali Menhartovský palác.

                Občas se tu a tam v divadle ozvaly tajemné zvuky, někde to zaskřípalo či zavrzalo. Chvílemi se ozývaly kroky i na místech, kde nikdo nebyl. Sem tam se něco ztratilo a už to nikdy nikdo nenašel. Ještě pozoruhodnější ovšem bylo, že každou noc, když už šli všichni spát a divadlo potemnělo a ztišilo se, rozházel někdo úplně všechny kostýmy, které Karolínka tak opečovávala a srovnávala. To ji moc trápilo. Marně se ptala, kdo to udělal, marně se vztekala a vyhrožovala, že hercům zašije rukávy nebo špendlík přímo do kostýmu. Nikdo se k lumpárně nehlásil. Tak to Karolínka vzdala a smířila se s tím, že musí všechny kostýmy každý den znovu srovnat.

                Mariánka byla vždycky přesvědčená o tom, že v divadle žije duch. Ráda o něm vypravovala všem, kteří byli ochotni poslouchat, a vymýšlela si o divadelním duchovi nejrůznější historky. Jednou se stalo, že Mariánka zůstala v divadle déle, protože tatínkovi se protáhlo představení a ona na něho musela počkat. Čekala na něj v zákulisí a potichu si malovala v jedné ze šaten. Brzy ji to ale přestalo bavit a začala jako vždy bloumat po zákulisí. Zavítala i do míst, kde byly nachystané kostýmy a čekaly, až je ten den po představení Karolínka zase uklidí.

                Najednou se Mariánce zdálo, jako by se vzduch kolem ní zatetelil a ovanul ji svěží větřík plný jarního kvítí. Nemohla uvěřit vlastním očím – před ní se v prostoru mihotal průhledný duch staršího pána, který vypadal, jako by měl na sobě historický kostým a zrovna se ztratil.

„Mariánko,“ povídá ten duch, „já tě dobře znám a moc rád poslouchám tvé příhody o divadelním duchovi. To asi mluvíš o mě, viď?“

                Mariánka se rychle vzpamatovala z toho velkého překvapení. To musel být on! Ten duch, o kterém si vždycky myslela, že tady někde je!

                „Já vlastně nevím, jestli mluvím o tobě, nikdy jsem tu žádného ducha neviděla. Všechno jsem si to vymyslela,“ přiznala se duchovi.

                „Vážně? To je škoda. Už jsem si myslel, že bys mi mohla pomoct, proto jsem za tebou i dneska přišel.“

                „Tak povídej, třeba ti dokážu pomoci i tak!“ Mariánka vyskočila na nohy celá nedočkavá, co jí duch chce říct.

                „Mám velké trápení. Nevěřila bys, jak těžké je být divadelním duchem když vůbec, ale vůbec netuším, kdo jsem! Nebo spíš kým jsem byl... Strašně jsem zapomínal, když jsem byl ještě na světě, ale teď je to snad ještě horší. A proto tady každou noc bloumám a něco hledám. A nejvíc mě to táhne tam, kde visí kostýmy. Proto je každý večer všechny rozházím - pořád mám pocit, že mezi nimi musím něco najít. Nevěděla bys, jak mi pomoct? Neslyšela jsi někdy o duchu Divadla v Celetné?“

                Mariánka si nevěděla rady. Ale protože byla děvče zvídavé a podnikavé, slíbila duchovi, že zase přijde a zkusí něco vymyslet.

                A tak Mariánka hledala, co by ji dovedlo k rozluštění této záhady. Hledala kolem divadla, četla v knížkách, ptala se herců, ale nikdo nic nevěděl. Až maminka jí poradila, že by mohla zkusit zjistit, co bylo v domě před tím, než tam vzniklo divadlo. To by ji mohlo dovést k odpovědi na její otázku.

                Mariánka zjistila, že dům sloužil mnoha pánům i mnoha účelům. Bylo to místo, kde vznikalo umění a žili umělci, i místo, kde se vyráběl slad k výrobě piva. Po jeho schodech chodili studenti, kteří zde měli svou kolej a mezi jeho zdmi pobývali lidé i se svými hospodářskými zvířaty, hlavně s kozami. Mariánka ale pořád nevěděla, jak by to všechno mohlo souviset se zmateným zapomětlivým duchem. Nakonec ale zjistila, že v místě Divadla v Celetné byla jednoho času manufaktura a vyráběly se zde hedvábné tkaniny a sukna, ze kterých se potom šily šaty.   

Šaty… kostýmy… To spolu určitě souvisí! Mariánka vyrazila do divadla a počkala si na svého ducha.

„Milý duchu, neměl ty jsi náhodou nějaký vztah k látkám?“ Mariánka byla celá nedočkavá a spustila hned, jak ducha uviděla.

„Mariánko, to bude ono! Ano, ano, byl jsem mistr v krejčovské dílně. Měli jsme tady manufakturu a vyráběli jsme tu s mojí milovanou ženou látky! Děkuji ti moc. Teď už můžu jít a konečně najít svůj pokoj… Už jsem si vzpomněl, co hledám. Chybí mi moje žena, moc se mi po ní stýská. Asi tu hledám něco, co by mi ji připomnělo, a mohl jsem se s ní rozloučit. Pomůžeš mi? Myslím, že to, co hledám, najdu mezi kostýmy.“

                A tak spolu hledali a hledali, až v koutě, úplně v rohu, našli staré rezavé nůžky, které tam byly zapomenuty pod hromadou prachu.

                Mariánka je vzala s sebou domů a s tatínkovou pomocí je očistila, oprášila, promazala a tatínek jí pomohl je naostřit. Byly to nakonec krásné starožitné nůžky. Mariánka je donesla do divadla, duch se rozloučil se svou ženou a Mariánka se rozloučila s duchem, který konečně mohl odejít z tohoto světa.

                Ještě se na děvčátko jednou otočil a řekl: „Mariánko, prosím tě, věnuj tyto nůžky Karolínce. Ona se o ty kostýmy tak pěkně stará! Ať se na mě nezlobí, že jsem jí je tak dlouho rozhazoval a ať na mě myslí v dobrém.“

                Mariánka nůžky věnovala Karolínce a vyřídila jí duchovu omluvu. A měla velkou radost – pomohla duchovi najít klid a zároveň pomohla i Karolínce, protože od té doby už byly kostýmy vždycky na svém místě.

V Medvědí dílně vznikají nejen hračky, ale i pohádky. Máme je rádi, rádi je pro naše děti píšeme a psát budeme. Každý rok třeba píšeme Adventní pohádky pro malé medvědy jako náplň do adventních kalendářů našich dětí. A bude toho víc, sledujte naši medvědí pohádkovou cestu!